Informace a novinky / Moje nabízené služby / Kde pomáhám / Kontakt /

Moje zpověď - Uneslo mně UFO

19. března 2017 v 17:16 | Český Tarot |  Moje články, postřehy, svět kolem nás
Pamatuji si to jako kdyby tomu bylo dnes. Ten hrozný tlak, který mně vytáhl moje tělo až ke stropu z postele. Bylo to přesně ve tři hodiny ráno. Otočili mi tělo na posteli a nějaká silná neviditelná síla mně vytlačila až ke stropu. Viděla jsem strop a dívala se na něj, a byla tam vesmírná loď, ležela jsem vlastně přímo pod ní. Pokoj se zvláštně chvěl . Dívala jsme se na malinké světýlka, plno svítivých diodek kolem zřejmě kovového pláště té divné věci, vesmírné lodi, u mě v pokoji.



Nejenom, že jsme cítila smrtelný strach, tak jsem cítila i neskutečnou fyzickou bolest, něco mně drželo jakoby za pupík a vysávalo měn skrze strop nevím kam … Ta fyzická bolest byla velká neskutečně velká a dala by se srovnat možná až z porodními bolestmi. Nestalo se to dnes, ani včera tato událost. Stala se před několika lety. Ta událost se stala v roce 2003 - 2004 a děla se mi každý den Bylo mi 23 let, a toto tyto šílené hrůzy jsem zažívala každý den. Dokonce jsem už i věděla dopředu aniž bych se podívala snad na hodiny, že je tři ráno. Byli přesný jak hodinky. Přišlo to náhle. Vždy velký tlak, otočilo mně něco opačným směrem, než jsme ležela a něco mé tělo vytáhlo nahoru. Dělo se to kolem 8 měsíců. Neskutečně dlouhá doba.
Pamatuji si, že jsme se bála už spát a byla jsem vystrašená už jen z toho pocitu, že mám jít spát. Roky jsem na to hledala odpovědi jestli někdo, toto také zažil. Byla jsem chudý student v té době a neměli jsme doma internet , roky jsem nic nenašla, i když jsem četla či občas zahlédla zajímavý dokument, ale to až o několik let později, kdy se tak nějak dostalo do podvědomí slovo Youtube, kdy byli dokumenty, jenže to bylo tak o deset let více, než když jsem ty informace potřebovala. …

Zrovna před měsícem jsme však našla zpověď, nějaké mladé ženy - dívky, na nějakém fóru, která popisovala úplně to samé co já. Na chvilku jsem dokonce paranoidně zazátkovala jestli jsem to nepsala třeba já pod jiným jménem, ta situace totiž byla na chlup stejná s mojí situací co jsem zažila.
Ten rok dva se mi děli velmi ošklivé věci, které ani dodnes nejsem schopna moc popisovat. Né ani snad tak, že bych se bála, že by mně někdo nevěřil. Ten strach jsem měla před těmi lety, když se to dělo a já nevěděla co to je … Jen jsou to tak bolestné zážitky, že mi úplně nedělá dobře to vše vyprávět. Jak jsem ale již mnohokrát na svém blogu psala, vždy jsem měla takové zajímavé divné, zvláštní, tajemné, spirituální události a to přímo vždy tělo na tělo. Děli se mi různé věci od mala, prostě od té doby co tu jsem. Jenže tohle nebyli ty duchové a stíny co za mnou chodili a já je měla za zády a dýchali mi za krk. Tohle bylo něco mimo, úplně mimo.
A jo asi se vlastně bojím, že si pomyslíte, že jsem fantasta a magor. Vím jak dopadli lidé co s tím šli ven s těmito zkušenostmi, když to řekli do světa. Jenže většinou je smetla nakonec vláda, politika, která veškeré důkazy o Ufo a mimozemské civilizaci tutlá. Jenže jednou příjde den, kdy už to nepůjde lidi očúrávat. A oni, my lidé se už nenecháváme ani teď. Ten tzv zlatý věk, který přichází a bude sílit do roku 2020, kdy bude vlastně takové kdo s koho …
Pamatuji si také jednu další zvláštní událost. Tentokrát mně nikdo netlačil z postele ke stropu, ale objevila jsem se v nějaké menší kabině, kukaňi - nebylo to o nic větší než kabina nějakého kamionu. Byla jsem připoutána a přede mnou tma, šílená tma, pevné sklo a já viděla Vesmír, celý ten překrásný nádherný Vesmír o kterém tak sníme, když se díváme na hvězdy. Spanikařila jsem. Věděla jsem, že nespím, byla jsem při vědomí. Vedle mě byli dvě šedivé postavy. A nevím kdo kdy maloval, kreslil Ufouny z velkou hlavou a šikmími černými oči , ale musel vidět to co jsem viděla já. Byli vysocí velmi štíhlý a vypadali jako, kdyby měli možná tělo - kůži spíše z nějakého gumového pružného materiálu. Možná to dokonce mohla být i kombinéza a pod tím vším vypadají jinak. Nevím. Vím jen, že jsme se rozbrečela, panikařila a opět byla tam velká fyzická bolest, jak když vám někdo trhá tělo na malé kousky a nebo Vás snad za živa svléká z kůže. Seděli vedle mě dva mimozemšťané, každý z jedné strany. Ten jeden to zřejmě řídil, byl nalevo. Ten na pravo u mě , mně uklidňoval, něco mi říkal, ať v klidu dýchám, říkal tomu druhému nějaké lékařské termíny, pochopila jsem se z řeči tak nějak, že se o mně bojí a ten druhý byl nedůtklivý, trochu zlý, snad vzteklý jen a chtěl, aby mě uklidnil ten vedle mě. Něco mi říkali, nevím co. Křičela jsem, že chci okamžitě domů. Na tu větu co mi řekl ten vedle mě na právo asi nikdy nezapomenu. Řekl mi, však letíš domů, letíš domů neboj. V tu chvíli mně opravdu jeho slova vůbec neuklidnili a pomyslela jsem si, že jsem zemřela. Měla jsem strach a nemohla jsem dýchat. Dali mi dýchací masku na ústa, asi v tom byla nějaká látka, ukliďnovadlo nevím, ale vím, že už jsem se tolik nebála. Čas v té raketě, ale musel uběhnout zcela jinak, než známe z našeho času, Měla jsem pocit, že tam vede nich sedím hodiny a pak už i roky a my pořád pluli Vesmírem.
Přestala jsem se bát, pak jsme přeletěli nějaké místo bylo načervenalé, všude biliony hvězd a obloha už nebyla tak vesmírně černá, ale byla až rudá a růžová. Najednou jsem cítila, že jsem doma. Že jsme u domova, někde kde to znám. Řekla jsem jim, že tady to znám, a byla jsem klidná, a zase jsem se rozplakala, nic jsem v tu chvíli však nechápala, dávalo mi to však větší smysl, ten domov nahoře než dole. Začala jsem se na ně najednou zlobit, viděla jsem je jako svou identitu, moje duše, mysl, srdce najednou věděla, že geneticky patřím k nim, že oni jsou má rodina, bratr a sestra a né lidé. Ten co se trochu zlobil mně poplácal po těle a pohladil, bylo to jako kdyby se usmál, a byl rád, že mi to došlo. Nechápala jsem však co tedy jsem dělala na zemi a proč. ….. V tu chvilku byl konec, něco mně zpět vymrštilo do postele. Přemýšlela jsem o tom roky a přemýšlím dodnes. Někdy mi tu na Zemi je i zvláštně smutno a chci domů. Tohle tento pocit, jsem měla ale od mala, jako velký pocit nespravedlnosti, že jsme někde, kde nejsem doma a že tu jsem jakoby né úplně dobrovolně. Nic méně životy si vybíráme sami a vím přesně v jaké posloupnosti k tomu dochází. Spíš nechápu, že mám v sobě od mala takový pocit vzteku a nespravedlnosti a nemyslím nad tím co se mi dělo, život bez rodiny atd. To je zase jiná věc. Tu nespravedlnost či pocit, že tu jsem na Zemi nedobrovolně jakoby snad i za trest cítím velmi tvrdě. Také jako dítě jsem dostávala velmi tvrdé zkoušky. Někdy mi však některé věci už příjdou normální a já se vlastně celých 37 let tady učím žít. Být pozemšťanem.




Jednou mi někdo řekl, že má ze mě pocit, že nejsem rozhodně z téhlé planety. No a můj šéf mi tohle říká pořád, že lítám pořád někde v éteru.
Vím jedno ono to u mě není ani tak pocit snad nespravedlnosti jako spíš pocit smutku, stesku po domově. Jako když jste vrženi do cizího světa, zcela nazí a bezbranný. Nejvíc co mi vadí a bolí a nikdy jsem tohle nechápala byla lidská krutost a když jsem dostávala na frak od těch lidí co mně jako dítě bii, šikanovali a ubližovali mi, nikdy jsem se neuměla bránit, já neuměla ani uhodit. Lidskou krutost ani chápat nechci, hodně lidí mi pořád říkalo, že mně to jednou dožene stejně k tomu, že se bránit naučím. Jenže já nechci a nikdy jsem nechtěla oplácet stejnou měrou, nikdy jsme vlastně oplácet nechtěla a bránit proti zlu jsem se nikdy nenaučila.
Tohle byl můj příběh o tom, že vím, že jsou různé světy, dimenze a to co se zdá být jako Fikce , fikcí není, ale faktem.

Budu moc ráda, když třeba i Vy napíšete nějakou svou zkušenost … Vím, že nejsem sama. Asi nás tu bude víc.
 

10 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Míla Míla | E-mail | 19. března 2017 v 17:56 | Reagovat

Úžasné.

2 Svatopluk Svatopluk | E-mail | 20. března 2017 v 1:30 | Reagovat

Bylo to krásné to číst. Abych pravdu řekl,mám strach z takových věcí,jako je \ufo,ale na druhé straně mě to přitahuje a dívám se na tyto dokumenty a nebo čtu články. Asi bych nevěděl,jak bych reagoval,kdybych se potkal s návštěvníky z jiné planety. Měl bych určitě strach.

3 Denisa Denisa | 29. září 2017 v 13:24 | Reagovat

Mám to stejně jako Svatopluk,tyto věci mě fascinují,přitahují a věřím jim,ale nikdy bych nechtěla zažít na vlastní kůži.Pak ale člověk pochybuje,jestli vůbec existují,protože já třeba potřebuji nějaký důkaz.Článek pěkně napsaný,jen ale co by mě nejvíce zajímalo,proč se vlastně tohle děje jen některým lidem? Proč se to nestane někomu,kdo v mimozemštany vůbec nevěří? ...Nikdy se pravdu nedozvíme,ale já si třeba myslím,že oni se třeba ukáží právě tomu,který strach z nich vůbec nemá.Že jsou deset kroků před námi a ví,že my z nich máme strach-on asi normální člověk by se z toho zbláznil.

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama