Informace a novinky / Moje nabízené služby / Kde pomáhám / Kontakt /

O duchovním odpuštění

10. října 2016 v 22:36 | Český Tarot |  Něco o mně a tomto blogu
Všude se píše a všude Vás učí na duchovní cestě spokojeného života jak je velmi důležité odpustit těm, kteří nám ublížili. Jak se nám hrozně moc uleví, když jim v srdci odpustíme a že to neděláme pro ně, ale spíše pro svůj vlastní klid. Ano, ano ano, tohle je sice pravda a já jí rozhodně nenamítám, ale ten, kdo tohle píše a říká tak asi opravdovou bolest nikdy nezkusil a nebo je opravdovým Guru. Já jsem člověk, obyčejná žena, která se snaží žít "duchovně" co vždy jde trochu mimo proud a né proto, aby někoho naštval, ale aby ukázal nedostatky a v nich je ta přirozenost a naše síla něco právě dělat dál … Já Vám upřímně řeknu, že já třeba všechny bolesti taky nemám ve svém životě zpracované. Naopak zase věci, které mně opravdu boleli, dnes mi jsou opravdu úplně jedno a já už ani při nějaké debatě se nerozklepu, nerozbrečím, prostě jsou mi úplně putna.





Ano odpuštění je důležité, já to vím, ale mnozí lidé to neumějí, nechtějí a říkají si, ten člověk si to nezaslouží. On třeba opravdu ne, ale Vy ano. Vy si ten klid zasloužíte. Jenže jak na to, když Vaše srdce je opravdu plné nenávisti k dané osobě a nejhorší třeba může být, když se s tím člověkem už nikdy ani nemůžete sejít, protože zemřel, či tu vůbec nikde není, abyste mu třeba upřímně mohli říct nenávidím tě protože … Někdy se i za své pocity uvnitř stydíte, protože víte, že nenávidět někoho je špatné, a že žijete slušným, hezkým životem a že se tohle opravdu vlastně ani nehodí, víte o sobě, že jste slušný člověk a říkáte si, jak vlastně mohu někoho tak silně nenávidět. Já si myslím, že jestli někdo někoho nenávidí, a mluvme opravdu o spalující nenávisti, kdy denně na toho člověka myslíte a bolí vás co vám udělal, co na Vás konal, tak je to jen obracená forma lásky. Tohle není čistá nenávist. Myslím, si, že Vám ten člověk není jedno, i když třeba udělal hrůzné věci, mohl Vás týrat, mohl Vám ubližovat jak psychicky tak fyzicky, tak to nemáte vyřešené možná víc sami ze sebou než s jím samotným. Víte já se taky obvinuji za mnoho věcí, že jsme dopustila, že semnou jako s dítětem bylo velmi silně manipulováno, že mě nevlastní matka opravdu těžce psychicky týrala, a že to vím, jen já a pár ještě žijících rodinných známých a nikdo s tím nic neudělal. A dodnes by mi ani nevlastní sestra třeba nevěřila, co na mě naše nevlastní matka páchala za zrůdnosti. Obviňuji sama sebe, říkám si jak jsem tohle vlastně sobě, svému vnitřnímu dítěti té malé holčičce mohla nechat dělat. Jak to že jsem se nebránila, proč jsme nikomu nic neřekla. Některé věci jsou tady prostě bez odpovědi a to mě asi trápí víc než samotné věci co se děli. Když jste hodně malý považujete bohužel i nesprávné věci za správné, myslíte si, že prostě asi jste špatné dítě, že dostáváte právem doma nářez, že všechno to co se vám nelíbí, asi rodiče dělat mohou atd. Hodně rychle zapomene na nějakou víru v Boha a ve viru vůbec v něco … Celý život se pak potýkáte s duchovním dilematem odpustit - nechat být, ale ono to uvnitř Vás prostě nejde a je to tam stále. Ničí vám to skrytě vztahy partnerské či rodinu. U mě je to spíš problém partnerský, buď se fixuji moc, nebo jsem totálně chladná jak psí čumák, neumím najít rovnováhu a když si myslím, že jsme jí našla, tak Vás člověk - partner opustí a vy se cítíte jak zkopaný pes a pak za dva týdny jste zase děsně moc rád, že můžete žít jen svou prací a svými zájmy a svým sobeckým světě . Takže u mě je to hlavně problém takové zvláštní nerovnováhy a to ještě můžu být ráda, že to odnesla jen nestabilita nerovnováha v partnerských vztazích. Jako rodič funguji myslím, až na vlastní workoholismus dobře. Samozřejmě jsou pak různé odchylky, kdy je extrém střídající extrém, týrané děti buď dělají z 90 procent to samé svým dětem a nebo dalších 90 procent mají opak, kdy na své dítě ruku nevztáhnou, možná křičí, ale neublíží a dítě vychovávají poznej a udělej si vše sám, nemají rádi omezování … Tohle je moje "liberární" asi špatná výchova, kdy se snažím, a by syn žil hlavně tak jak uzná jednou za vhodné. Já mu jen nenásilně ukazuji co ano a co ne, výběr nechávám na něm. Takže já zastávám takovou více free výchovu. Vím, že asi maminkám některým se už teď ježí chloupky, mám to zase stejně při pomyšlení, že bych měla být matka otrok. Myslím, si, že každý má výchovu, která vyhovuje požadavkům dítěte a tak to má být. Dnešní děti jsou inteligentní, najdou tu správnou cestu mezi tím … já jí neměla, neuměla .. aneb děti narozených 1979 do roku 1985 vědí co tím myslím … dřív byla jiná výchova, tvrdá a nekompromisní, dnes se takhle chovat k dětem, skončili by všechny rodiče co nás sparťansky vychovávali, skončili by ve vězení a já bych jim to přála.




Jak, odpustí ale teda někomu koho ze srdce nenávidíte, lze to vůbec? Já si myslím, že nás učí vlastně nepřirozeným věcem, a je to boj. Pokuď to nevyřešíme sami v sobě, nikdy nikdy nedokážeme odpustit těm co nás zradili v srdci. A vyřešit to, když třeba už nemáte ani jak, je věc nekonečna. Nenuťte se někam kam nechcete, jen proto, že se všude píše, že musíte odpustit, že je to tak správné. Ano ty lidé co tohle říkají mají pravdu, ale každý má svůj čas a pokuď na to spěcháte protože si už nechcete dál plácat hlavu a srdce bolestí je sice pěkné, ale k ničemu to nevede. Bude se to k Vám vracet jak bumerang, buď přes životní zkušenosti, lidi co k vám budou přicházet a nebo Vás to bude pronásledovat přes sny. U mě je to přes sny. Pořád se mi to vrací ve snech, bojuji s něčím, co je vlastně stále silnější než já. Pořád jsme jen ta malá holka, co zase schytá pár facek, co zase bude bez večeře co zase zase … a zase mi je třeba osm, vážím sotva 25 kg a jsem malá holka co se bránit neumí, neví, že může, bojí se …
Taky Vás iritují někdy ty srdce - dojemné obrázky matky jak objímá dítě, nebo dcera, co objímá stařenu a tam jsou ty žvásty o matkách a ta diskuze srdíčková o maminkách a vy tu svou nenávidíte a ty komentáře Vám příjdou trapné, otravné a nechutné a máte sto chutí napsat, žádná láska, žádná matka atd … jenže nechcete někomu kazit pěkný den. Ano je to krutá realita. To se Vám dělo a máte právo se zlobit a klidně nechápat spokojenost ostatních, protože Vy jste to nezažili. Máte právo na zlobu i nenávist. Všechno není jen sluníčkové, krásné a růžové. Jste toho prostě plní a máte pocit, že jste pak vy vlastně ty špatný, protože třeba stejně jako já někoho nenávidíte. Máte pak strach napsat někam na nějaké Facebookové fórum vás vztek, protože se to prostě nehodí. Víte já vám něco povím. Jsem za to občas hodně kritizována, tedy spíše právě těmi co si říkají "esoterici, učitelé a guru, že říkám, ukazuji něco přímo od sebe a že se to vlastně do toho duchovního světa nehodí. Jenže svět není jen o kráse, o lásce a Bohu. Každý já i Vy máte právo říct ano neumím odpustit, vím, že bych měl … Myslím si, že důležitým krokem je právě to uvědomění si. Když Vám to nejde a stále to nepřichází, věřte mi, že jednou, jednou to odpuštění a klid opravdu nastane, jednou ano a i kdyby to mělo být třeba až na smrtelné posteli, tak a co … když to nejde tak to nejde. Já třeba velmi často musím prosit Anděly aby mi s tímhle vždy trochu pomohli, neuleví se mi hned okamžitě, nesejme se všechno hned, ale je mi lépe. Nebojím se dnes věci pojmenovat pravými názvy, prostě to řeknu tak jak to bylo bez výčitek a klidně doma zanadávám v duchu tomu člověku a honí se mi hlavou jedno sprosté slovo za druhým, … je to průplav zla a bolesti zároveň, ale jde to aspoň ven. Každý máme jiný způsob. Vím, že si ten člověk zaslouží taky klid duše, i když byl zlý, ale mně to odpustit nejde a to holt musí být také respektováno. Lidi By Vás měli respektovat se vším co je na Vás lidské a když Vám to uvnitř nejde teď neznamená to, že jste špatný člověk, a že jednou neodpustíte, nepustíte.


Stále Vás učí jedno a to samé, ale ona je tohle taky láska i když opačná. Nesmíme bojovat ani proti sobě. Vím, že asi možná schytám trochu vlnu kritiky za svůj názor, ale je to můj názor o který se lidsky se svým příběhem podělím. Nechci, aby lidé byli pořád mylně hnány do toho co je správné a že musíme, musíme odpustit. Někdy je důležité mluvit taky za ty, co to prožili a říct upřímně, mně to ještě nejde, ještě nejsem zcela připravený odpustit, i když bych rád. Prostě to, že totiž někomu řeknete odpuštěno, neznamená, že to máte vyřešené, takže doufám, že ty moudřejší můj článek pochopili a vezmou si s toho to správné.

Souhlasím s tím, že nenávidět je špatné, ale když to k vám ještě v té duchovní míře nepřišlo, tak se tím rozhodně netrapte a netrapte tím ani ostatní. Tohle je na Vás. Polovičatě se stejně věci dělat pořádně nedají a když někomu odpustíte jen protože víte, že je to správné tak Vás srdce stejně nepřestane bolet …. Myslím, si, že jak dojít opravdovému duchovnímu odpuštění, jde někdy opravdu jen přes Boha a jestli, to nedokážete teď a tady Bůh Vám to jednou ukáže jaká je ta správná cesta. Netrapte se tím, že neumíte odpustit. Pokuď teda nemyslíme, že Vám někdo ve školce ukradl čokoládu a vy ho ze srdce nenávidíte dodnes … myslím tím psychické týrání, fyzické násilí, zneužívání a jiné jiné závažné hluboké věci.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Zuzka Zuzka | Web | 11. října 2016 v 7:42 | Reagovat

Tak to je někdy hodně těžké, vím, že bych měla odpouštět, ale moc těžké....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama