Informace a novinky / Moje nabízené služby / Kde pomáhám / Kontakt /

I slzy jsou zdravé a léčí anebo konec pozitivním vibracím?

3. října 2016 v 22:34 | Český Tarot |  Moje články, postřehy, svět kolem nás
Na internetu, v knihách a časopisech se setkáváme stále s fenoménem pozitivního učení, mnoho lidí si potom představuje, že by tedy stále měli být pozitivně naladěni a že problémy mají hodit vesmírnou rychlostí za hlavu a neplácat si čakry problémy, které stejně v času a prostoru nejsou. Tak je učí mnoho duchovních lidí tomuhle stylu života ( né všichni tedy ) a já právě patřím k těm co zase jdou trošku mimo proud. Ano pozitivní myšlení je super věc a já jí lidi učím taky, ale ono odsuď posuď a hlavně jste si jistý, že vždy a pořád musíte být pozitivní ... ?! Tak to ani náhodou lidi .... I vy máte právo se zlobit, být naštvaný, mít tzv depku a zlobit se třeba i na celý svět. Víte , když dáte průchod zlým myšlenkám, které se ve Vás hromadí a necháte je přirozeně odplout, vyplavit se, pak je rekonvalescence vaší dušičky rychlejší. Nenechávejte si vše v sobě, jen proto, že je moderní být pozitivní a nebo, že vám někdo řekl, že jste na slzy příliš starý, nebo vzdělaný, nebo, že chlapy nepláčou, nebo že pláčou jen malé děcka ... Tak je to pouze hloupý člověk, co má sám svých problémů dost.



Víte každý by měl plakat a mít vztek, když to na něj příjde. Je špatné se trápit a odpírat si emoce, jen proto, že Vám někdo řekne, že je to nepřípustné. Jednejte za sebe a né za druhé. Já jsem jako dítě hodně plakala a hodně se trápila a více než je zdrávo, což je taky špatně. v dospělosti jsem měla pak už veliké problémy jak s psychikou tak pak i se samotným zažívaním, které se na psychiku nejvíce váže. Plakala jsem a trápila se a lépe mi nebylo, protože mi bylo třeba deset let a toužila jsem po obětí vlastních rodičů a ty nikde nebyli, místo toho mě doma čekal, zase jen výprask a psychické týrání. Vytvořila jsem si vlastní svět a v něm jsme žila roky a mám pocit, že někdy tam stále utíkám. Outsideři a introverti vím o čem mluvím, .... je to svět kouzel, magie, snů, splněných nekonečných přání, svět hrdinů, princezen, udatných rytířů a všeho co Vám je blízké, když vám je třeba deset let.

I pláč může vyléčit duši ...

Pak přišla dospělost a zařadit se do dospělého světa mi problém nedělal, ale byli jiné věci, které jsem roky neuměla a utíkala před nimi, zakázala jsem si před pár měsíci plakat. Ano, teprve po 36 letech jsme si řekla a dost pláče a slz. Jenže moudré rozhodnutí to vůbec nebylo. Pokuď jste člověk, který prostě je citově založený, má více viditelné emoce a dává je najevo, třeba i ve formě pláče, vzteku a jistých nejistot tak to není ale nic ostudného, prostě někdo je takový a druhý makový. Svět nepotřebuje jen hrdiny. Svět potřebuje i ty co prostě pláčou a nemají tolik síly na venek a jsou zranitelnějšími. Žila jsem s jedním člověkem, který mě změnil, ale najednou jsem začala ztrácet sama sebe a lidi co mě měli právě rádi za mou upřímnost a emoce, které jsme neskrývala, mě přestávali poznávat. Začalo to celkem ze začátku nevině. Různou formou odsekávání, arogancí, zlými narážkami atd atd. Cítila jsem, že to nejsem já. Říkala jsem si však, jo super nepláču, .. umím někoho seřvat, umím si stát za svým, jsem nekompromisní, zásadová a to je správný. Ah jak jsem byla hloupá. To on mě chtěl možná mít takovou jako je on sám, ale to nejsem já. Vždy jsem byla holka co se jí některé věci sice nezdravě dotknuli, ale měla jsem empatii, city a lásku na rozdávaní. Najednou nebylo co dávat a já jela jen na svém. V podstatě postavení bez pláče mě více bralo, než dávalo a já pomalu zjišťovala, že to nejsem, ale já.
Pokuď jste prostě - citlivky, naivky, máte třeba ještě ve 40 letech dětské sny o princeznách a dracích je to vaše věc váš život, nikdo nemá právo vám něco upírat, a říkat, že se něco nehodí a že to nespadá do nějakých konvencí, zásad. Do jakých? Koho, kdo , čí jsou to zásady. Většinou tohle řekne jen člověk, který je zahleděný sám do sebe. Žádné takové zásady nejsou. Jestli, že věříte v pohádky věřte v ně a v tom je právě síla pozitivního myšlení. Pozitivní myšlení není jen o tom, že se máte přestat hned trápit a myslet a převibrovat celé své já jak vás to někteří učí. Ano mít zdravý a pozitivní pohled na věc ano, to je správné, ale vnímat všechno okamžitě jako bezrpoblematické a nutit se do smíchu, když vám je třeba do pláče taky moc rozumné není. Když si zakážete plakat můžete také onemocnět, stejně jako, když budete plakat nad míru. Jak poznáte tu zlatou střední cestu .... Víte politovat se, a zaběsnit, že je svět nespravedlivý právo prostě máte a máte právo klidně zlobit se na toho či onoho, že za to může, zlobte se i na Boha. Ten vztek přejde sám, stejně jako přišel. Nechte to prostě jít ven. Po velkém pláči, emocí padá většinou i velké uvolnění se, jste sice unaveni pláčem a jste jak ochrnutý, nemohoucí něco potom dělat, ale pak přichází vždy úleva. Bůh se na Vás nezlobí, ani za to, že jste kleli kolem na všechny i na samotného Boha. Bůh sám ví, jak je to těžké být člověkem. Vaše zlobení Vám odpustí, toho se nebojte. Prostě každý den se smát nelze, někdy to na každého příjde. Já jsem to zadržovala jak říkám - píšu několik měsíců. Nezlomil mě ani těžký úraz syna na dno, ano je to fajn, ale nikde není psáno, že jsem nepotřebovala plakat a nejhorší je, že to nešlo. Je to jako s anorexiií. Mozek tak dokonale z manipulujete, a pak co je přirozené mozek odmítá a vy můžete onemocnět a to hodně. Já jsem sice neonemocněla, ale nebyla jsem šťastná, srdce mi začalo tvrdnout a to je špatně. Nutila jsem se i brečet a pouštěla jsem si smutné filmy, jen aby se vrátila ta úleva po pláči. Nešlo to, Cítila jsem zvláštní beznaděj. Potřebovala jsem ty slzy ven dostat, abych se mohla pak nadechnout.
Pamatujte si, že pozitivní myšlení je velmi dobrá a moudrá věc, ale slzy prostě do života patří. Patříte tam Vy. Ano o Vás mluvím, o vás co třeba mají malou sebedůvěru, co se bojí, nevěří si ... tak ano i Vy do tohodle světa patříte. Neopustila jsem myšlenky na pozitivní myšlení, protože stále doufám, že syn bude chodit. Mám však ale i někdy náladu říct různým duchovním guru, když začnou mluvit ty své pozitivní o drhovačky Trhni si nohou .... Vy určitě víte co tím článkem chci říct. Nechci, abyste nevěřeili v zákon přitažlivosti, zákon energie, přitažlivostí, sílu pozitivního myšlení. To vůbec. Já v to učení silně věřím, kdyby né, už bych tu dávno nebyla. Věřím taky , ale v to, že na téhle pozitivní cestě nesmíte ztratit sami sebe a už vůbec né proto, že vám nějaký chytrák řekne, že se nehodí plakat. Dostane Vás to kam nechcete, to mi věřte. Zakázat si pláč, je ještě větší bolest, než pláč samotný. Naučit se znova plakat je celkem makačka. Člověk si totiž rychle zvykne na aroganci, ješitnost, tvrdost, ... ale je to jen póza, maska a ztrácíte pak sám sebe. Před tím co Vás opravdu bolí se neschováte a nemusíte si zbytečně hrát na hrdiny. Prostě když se Vám chce plakat, tak plakejte a tečka.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Anika Anika | Web | 4. října 2016 v 16:04 | Reagovat

To je pravda, každý den není posvícení...a nebude!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama