Informace a novinky / Moje nabízené služby / Kde pomáhám / Kontakt /

Dovolte si chybovat. Netýrejte sebe a své děti touhou po dokonalosti.

17. července 2016 v 22:52 | Český Tarot |  Moje články, postřehy, svět kolem nás
Mnoho rodičů, chce mít ze svých dětí druhého Alberta Einsteina. Děti nesmí být dětmi a chyby a prohřešky jsou nepřípustné. .... Nechejme děti být dětmi, učme je raději pojmu slova Láska, protože to ho ve škole nenaučí. Ve škole se učí milióny vzorečků v algebře a fyzice, učí se větné rozbory, vyjmenovaná slova, gramatika atd. Jenže to nejdůležitější dětem chybí. Naučit se žít, bude pro ně mnohem těžší oříšek.





Já jsem byla vždy hrozný trotl holka. Každopádně jsem byla takové nezávislé děcko, které pořád někde poletovalo. Byla jsem velký introvert a ráda jsem si hrála sama, ale i přes šikanu co jsem jako malé dítě zažila, jsem zase měla i mnoho kamarádek a kamarádů. u mně to bylo vše jak z počasím, střídali se suprové dny s těmi horšími a nemohu říct, že něco bylo vysloveně zlé a něco jen dobré.

( Mnoho rodičů, chce mít ze svých dětí druhého Alberta Einsteina. Děti nesmí být dětmi a chyby a prohřešky jsou nepřípustné. I já jsem v tomhle doma žila a o to víc jsme právě už jako dítě velmi rebelovala a šla jsem vždy proti vodě a na truct. Na vztek a na vzdor všemu a každé věci.

Nechejme děti být dětmi, učme je raději pojmu slova Láska, protože to ho ve škole nenaučí. Ve škole se učí milióny vzorečků v algebře a fyzice, učí se větné rozbory, vyjmenovaná slova, gramatika atd. Jenže to nejdůležitější dětem chybí. Naučit se žít, bude pro ně mnohem těžší oříšek.


( Naučme své děti slovem láska a vše ostatní půjde už samo, naučme děti si vážit života svého i ostatních živých bytostí)

Jak jsem rostla a dospívala udělala jsem hrozně moc chyb, velké a malé a prostě se to nějak táhlo celé dospívání. Byla jsem na základce taková holka průšvihářka, byla jsem introvert a mnoho věcí jsem ani nedomýšlela. Nějak jsem si žila ten svůj život a některé věci jsem prostě dělala i z nešťastné dušičky. Přála jsem si vyrůst. Nikomu jsem nikdy naštěstí nějak neublížila, ale zase byli věci, za které taky určitě nejsem pyšná a nikdy nebudu. Rozbíjela jsem a ničila záměrně věci, klasický školní vandalismus, čmárala jsem po šatnách, toaletách, zdí ... ničila jsem na co jsem přišla, rozmlátila jsem okna v ředitelně školy atd atd ... a tech průšvihů bylo dost. Pořád jsem však byla jen děcko, a doma mě vždy zmlátili, ale to bylo tak vše. Člověk si na rány a nadávky zvykne. Svojí frustraci a nešťastné srdíčko jsem ventilovala skrze tyto kraviny na základce, v pubertě jsem propadla velmi rychle alkoholu. Naštěstí jsem u toho nezůstala. Většinou všechno co jsem dělala špatně a nebo do čeho jsem spadla, jsem vždy zase rychle opustila. Byla jsem divoká a opuštěná holka.
Dnes jsem dospělá, mám dítě, pracuji, podnikám a snažím se pomáhat lidem, kteří to potřebují, v neziskových organizacích, a nadacích jsem pracovně vyrostla a drží mě to nějak u té charity stále. Když mnohdy slyším jiné lidské příběhy, někdy se ani moc neliší od toho mého života. Není to nějak dlouho, co mě kontaktovala jedna mladičká slečna ve věku 20 let, kdy měla ohromné výčitky za to co, kde a komu udělala a že vlastně jí to hrozně trápí a má s toho výčitky a psychické problémy. Hrozně mi připomněla mně samotnou. Já jsem v době dospívání, pak taky ze všeho mývala vlastně depku. Protože lidský mozek se vyvíjí neustále a celkem rychle a né každý "zlý" adolescent, musí zůstat prevítem po celý život. Ba naopak si myslím, že právě naše chybování patří vždy k určitému danému věkovému vývoji.
Začínala jsem sama dospívat až v době, kdy se mi narodil synek a jak rostl, dospívala jsem já a on rostl a vyvíjel se. A velmi, velmi dlouho jsem byla stále jen holka, děcko, co má děcko. Ono věk moc nehraje roli, dokuď v sobě sami nejste dospělí, tak nikdy zcela nevyrostete. Nikdy jsem nechápala pojem, když jsem doma udělala nějaký obrovský malér, že jsem třeba ve věku 15 let, na týden zdrhla ke kamarádce, tak mi nevlastní matka, řekla větu, ... že díky mě zestárla tak o deset let. Ten pojem jsem nechápala ani v dospělosti. Dnes jsem bohužel na to už přišla také. Bude to teď měsíc, co syn svou nepozorností vkročil do kolejiště a vzala ho sebou tramvaj. Synek přežil, ale čeká nás velmi dlouhá cesta zatím, aby po operacích nohy mohl nějak normálně chodit, a to se teprve učí chodit o berličkách a zanedlouho půjde na novou. Víte nejhorší je, že jsem byla svědkem celé události, které jsem nemohla zavčas zabránit a to je možná onen bod, kdy celá situace mně nastartovala do odpovědi věty, které jsme nikdy moc nerozuměla. Dnes jí prožívám. Díky tyhle otřesné záležitosti, si opravdu taky příjdu, že jsem zestárla nejméně o deset let. "psychicky"




Víte člověk by neměl své chyby házet za hlavu, ale měl by je příjmout a nebrat všechno na sebe či na druhé. Chybujeme, děláme chyby, ale jen díky chybám se můžeme poučit a jít zase dál. Člověk by se neměl trestat za věci z minulosti. Ke každému člověku patří fyzický vývoj, ale právě i onen psychický.
Myslím, že opravdu nejvíce zlomový věk jsou tzv. Kristova léta 33 let. I já sama jsme v tomto věku začala na sobě nějak nejvíce makat a mnohé věci jsem pak viděla z pohledu, rodiče, z pohledu zaměstnaného člověka, z pohledu dospělé bytosti. Už jsem nebyla v tom věku jen povrchní sobeček, který si tvrdě razí svou cestu. Dokázala jsem se naučit ustupovat a přijímat i cizí názory.
Berme sebe i s chybama a berme tak i ostatní. Netrestejme sebe či ostatní za chyby. Život by ani být dokonalý neměl, diť právě neuspořádání věcí vedlo třeba k Velkému třesku a díky němuž jsme tu my.


( Já jsem vyrůstala ve velmi přísné až snad diktátorské výchově a to mně vlastně naučilo "nikdy nedospět" rebelovala jsem všemu a všem. Byla jsem sobec, průšvihář, a pěkný trotl. Dodnes jsem občas pěkný poleno a a janek i ve svých 36 letech (na které nevypadám) , duší jsem pořád asi ještě holka, ale už se aspoň neobviňuji za chyby, které jsem ve svém dospívání dělala. Člověk chybuje celý život a k životu to patří. Vlastně jsem snad ráda, že jsem šla tou svou nedokonalou cestou životem, naučilo mě to víc, než kdybych šla "bezchybně" jak mě tomu učili doma. Možná jsme vždy něčemu rebelovala, ale měla jsem aspoň otevřené srdce. Mnohdy lidi, kteří jsou zaslepeni cestou po dokonalosti, mají svá srdce zavřená. Raději budu ve vsém věku naivní, hloupá a stále se učící ze svých chyb, ale dobrosrdečná, milá a respektující)

Vesmír a Bůh má radši právě ty zmatkáře, věčný děti a lidi chybující, než právě někoho, kdo se snaží až sobecky jít si za tou svou "dokonalostí" Nelitujme věcí, které jsme měli, či mohli udělat a neudělali. Každým dnem tu máme možnost, něčeho se chytit a jít dál.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Jájina Jájina | Web | 18. července 2016 v 10:26 | Reagovat

Tohle by měla číst i moje dcera...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama