Informace a novinky / Moje nabízené služby / Kde pomáhám / Kontakt /

Začátky magie 1.část

16. listopadu 2015 v 17:10 | Dr. Oldřich Eliáš "Magická Předhistorie" |  Magie
Nelze vůbec zjistit stáří magie, nebo lépe: magického světového názoru - tím méně pak její původ. Na počátku dějin kterékoliv rasy nebo národa setkáváme se s magií vždy jako s již hotovým systémem, vyrůstajícím harmonicky z kulturního prostředí oné rasy, nebo národa. Můžeme proto jen teoreticky a relativně určit vývojovou epochu, v níž člověk poprvé vystoupil jako homo magus - člověk magik.





Jest jisto, že se člověk, jako nový živočišný druh (Homo sapiens) oddělil od zvířat sobě nejpodobnějších, tj. lidoopů, teprve schopností abstraktního myšlení. Hermeticky řečeno, stalo se tak tehdy, kdy průměrné lidské vědomí dospělo k poslední čisté podúrovni hmotného (Rúpa) Manasu. Tento přechod projevil se navenek těmito památnými zjevy: člověk získal trvale vědomí plynoucího času a tím i logické a systematické paměti. Dále nabyl schopnosti chápat abstraktní pojmy a vyjadřovat se srozumitelně jiným, zprvu gesty a později také artikulovanými zvuky, z nichž se vyvinula lidská mluva.
Tudíž: vědomí času a čísla (počtu), paměť a řeč, to jsou znaky, jež pozvedly člověka ze stavu zvířecího a učinily ho králem ostatního tvorstva. K projevům magického konání není však zajisté více zapotřebí než gesta a řeči, smyslu pro čas a číslo a schopnosti abstraktního myšlení. Pakliže byly tyto znaky, jak výše řečeno, údělem člověka již při jeho prvém vystoupení na tváři země, není důvodu, aby první člověk nemohl býti považován také za prvního Mága. Proto může Merežkovský právem tvrditi, že Homo sapiens a Homo magus jsou synonyma. (Poznámka: místo názvu Homo magus užívá Danzel ve svém díle Magie und Geheimwissenschaft méně výstižného pojmenování Homo divinans.) Člověk byl tudíž k magii povolán již svým lidstvím, čímž však nemá býti řečeno, že pasivní schopnosti magické, jako mediumita všeobecně, jasnozřivost, spontánní schopnost divinační a vůbec ony vlastnosti personality, jež věda metapsychická nazývá vlastnostmi supranormálními - staly se údělem teprve člověka jako takového. I zvířata, hlavně savci a ptáci, mají, jak zkušenost učí, rovněž tyto vlastnosti a schopnosti nadnormální. Plazi, kteří dovedou svým pohledem fascinovat oběť a učinit ji neschopnou pohybu, jsou mezi zvířaty aktivními čaroději-hypnotizéry. Zvíře ovšem nechápe supranormálnost okultních zjevů, s nimiž se potkává.
Zjevy ty plní je zmatkem a někdy strachem, pochodícím z nesouhlasu mezi smyslovým vnímáním a odpovídající zkušeností. Pes například často vidí fantomy zemřelých, jako lidé, a chová se k nim zprvu normálně, to je přátelsky nebo nepřátelsky, vynecháme-li jako třetí možnost případ nezájmu vůbec. Jeho navyklé chování změní se však rázem ve zmatenost a hrůzu nebo zuřivost, když poznává, že fantom sice vidí, avšak nepostřehuje ho zároveň čichem, a že ho nemůže uchopit zuby nebo drápy. Postřehem rozdílu mezi člověkem živým a člověkem zemřelým nenásilnou a jeho zevnějšek zhruba neměnící smrtí, jako stářím. Již primitivní člověk musil prý nutně předpokládat existenci jakéhosi smysly nepostřehnutelného činitele, jehož přítomnost činila tělo člověka živým a jehož nepřítomnost měnila je naopak v nehybnou, záhy se rozkládající hmotu.
Tento náhled není v zásadě nesprávný. Ona zkušenost se smrtí stala se jedním článkem magického názoru pralidí, nikoliv však článkem jediným, nebo hlavním. Nesmí se zapomínat, že primitivnímu člověku, u něhož dominoval hrubý smyslový postřeh, nebyla myšlenková, abstraktní spekulace tak běžnou, jako nám. A tak jen skutečný nadpřirozený, smysly vnímatelný zážitek, např. zjevení zesnulého, mohl se stát přes svou nepochopitelnost východiskem magického, nebo vůbec spirituálního názoru na svět - a nikoliv jen teoretické uvažování o jakémsi, smysly nepostřehnutelném rozdílu mezi tělem živým a neživým! Jiným fyziologickým zjevem, z jehož pozorování se prý vyvinula víra v duchy a s ní magický světový názor pralidí vůbec, byl dech. Přítomnost dechu byla a je i nyní ještě svědectvím života a jeho nepřítomnost naopak znamením smrti. V nejrozšířenějších náboženských soustavách jsou výrazy pro ducha a dech odvozeny od téhož slovního kořene. Tak v sanskrtu slovo Átman (srovnej německé: Atem), v hebrejštině slovo rúach, popřípadě réach, v latině výraz spiritus, jenž značí ducha i dech, a konečně porovnej příbuznost právě uvedených slov dech a duch v jazyce českém. Z těchto jazykových shodností vyvozená domnělá spojitost dechu s vyhraněným již pojmem ducha, jako víceméně samostatné složky lidské bytosti, jest však výsledkem dlouhého a značně pokročilého vývoje názorů náboženských a magických a nemohla proto vzniknout hned na samém počátku tohoto vývoje.

Dr. Oldřich Eliáš "Magická Předhistorie"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama