Informace a novinky / Moje nabízené služby / Kde pomáhám / Kontakt /

Vodníci, hastrmani a jiný vodní lidé v našem světě

25. listopadu 2015 v 11:13 | Český Tarot |  Bájné bytosti a tvorové
Vodník je jedna z nejznámějších postav českých pohádek a pověstí. Nazývá se též hastrman, vasrman, basrman a podobně (z německého Wassermann - vodní muž). Jde o ztělesnění ducha vody, a proto se pověsti o něm vyskytují prakticky všude, kde se nachází nějaká vodní plocha, ať už jde o jezero, rybník, řeku nebo potok. Kromě českých pověstí je vodník znám také v Německu, zatímco například ve Francii nebo Polsku jde o bytost prakticky neznámou. Slované ze všech elementů nejvíce inklinovali k vodnímu živlu, o tom svědčí jednak celá řada nejrůznějších vodních bytostí a mystérií, jednak sama postava vodníka, rozšířená po celém slovanském světě kromě Jadranu. Podle lidové démonologie je vodník (podobně jako čert) padlý anděl, který při svržení z nebe spadl do vody. Povahou je to samotář. Jde zpravidla o zlou bytost, která škodí lidem a topí nezkušené plavce za účelem získání jejich duší. Na dívky líčí pentličky a zrcátka, která zavěšuje do bažinatého rákosí a na nebezpečná místa nad vodou. Někdy také klade na mělčinu blýskavou zlatou rybu, aby tak oběť vlákal do vody. Nejčastěji prý topí lidi o půlnoci a v pravé poledne. Chytře využívá svých proměn - například jako kůň se pase na břehu rybníka a když na něj někdo vsedne, skočí do vody a jezdce utopí. Duše utopených si schraňuje ve svém příbytku pod vodou v hrníčcích - pokud někdo takový hrníček otevře, duše unikne jako vzduchová bublina a osvobodí se. Někdy také rybářům trhá sítě, převrací loďky, rozhazuje na polích seno a jinak škodí lidem. Často se podle pověstí vyskytuje ve mlýnech, kde zastavuje mlýnské kolo. Někdy se ovšem vodník pobytem s lidmi natolik "domestikoval", že jde spíše o bytost zlomyslnou než vyloženě zlou, a když má dobrou náladu, pomáhá mlynáři s prací, za což si smí ve mlýně opékat ryby nebo dostává mléko, které prý rád pije. Sedává na větvích vrb u rybníků a řek nebo u vodních mlýnů, pokuřuje a přemýšlí nebo hraje na housle. Někdy na něj můžeme narazit i v hospodě. Vždy je pod ním loužička, protože má stále mokré šaty, ale když opouští vodu, je vždy suchý.




Vodník je obvykle vyobrazován jako nevzhledný zelený mužík se širokými ústy, zelenými vlasy a vypoulenýma očima, kterému kape voda ze šosů.

Vodníci se drží krajových zvyklostí - český hastrman preferuje žlutou a zelenou kombinaci obleku (s vlhkým šosem), je k poznání podle žabích očí a bambulovitých prstů, zatímco ruský vodjanoj je postarší holohlavý, s velkým břichem, oděn do síťové čepice a opasku z vodních trav. K plování využívá efektivní husí nohy. Baltský ančutka má formu bezprstého a bezpatého čertíka, který dovede též létat. Vodeni ze Slovinska je podoben zelenému myslivci, spodní část těla mívá někdy rybí. Tatranští vodníci jsou porostlí mechem.
Umí se proměňovat v různá zvířata, nejčastěji v koně (často bez spodní čelisti) nebo vodní živočichy jako žábu, rybku, raka, ale i kočku, psa, kohouta nebo i běžné předměty jako bochník chleba, lucernu nebo vodní vír. Ovládá také vodní živočichy. Ke svým kouzlům potřebuje alespoň kapku vody. Umí dokonale pracovat s vodou, několik kapek dokáže proměnit v povodeň a dovede lámat ledy.

Největší sílu má ve svém živlu, pokud začne schnout, velmi rychle slábne. Nerad se pohybuje po svých, na suchu jezdí na koni či krávě, pod hladinou na sumci.

Pokud není ženat s vodní pannou, láká lidské dívky a často spoléhá na jejich marnivost. Úspěšný sňatek pak ohlašuje povodní.
Bolotjanyk: Bolotjanyk, jedna z ruských forem vodníka, žijící v bažinách a očeretjanyk, obývající močály a rákosí, jsou nejnebezpečnějšími druhy. V dobré náladě sice dokáží i pomáhat, ale jinak je radno se jim a jejich území vyhnout. Paradoxně tyto nebezpečné druhy mají jeden den v týdnu, v pátek, který je jim zasvěcen, volno, čili neškodí. U ostatních rodů se nelze na kalendář spoléhat.

Jednou z neslovanských forem je Nix. Má tytéž vlastnosti jako vodníci slovanští, dokáže měnit podoby (rybí, člověčí, hadí i jiné). Také on bývá k poznání podle mokrého šosu. Ženská forma je krásnou ženou s rybím ocasem. Ochrana před vodníky je převážně botanického původu: černobýl, tolita a kapradí. Výbornou ochranou je klokočí, posvěcené na Květnou neděli. Vodníka je možné spoutat jedině provazem z lýčí. Někdy se doporučuje použít houžev, spletenou z devatera lýčí a barevných tkanic. Populární lýko platí jen v případě polských topielců. Může ho také zneškodnit odvážný člověk, když mu odstřihne jeho mokrý šos, který omotá růžencem a zakope na hřbitově, u kostela nebo na rozcestí. Vodník přitom člověka pronásleduje, protože pokud svůj šos nezíská do příštího svítání, zhyne.

Předobraz vodníka

Poseidón: Přestože se vodník vyskytuje výhradně ve sladkých vodách, zřejmě je řecký bůh moří jeho předobrazem. Soudíme tak z toho, že se vodník rád proměňuje v koně - a právě Poseidon byl ve starém Řecku patronem koní a koňských dostihů - snad proto, že mořské vlny vzdáleně připomínají cválající koně.

Žába: Vodník se asi nejvíce podobá veliké žábě - má zelenou kůži, plovací blány mezi prsty, široká ústa a vypoulené oči. Také jeho hlas bývá kvákavý. Je možné, že noční žabí skřehotání bylo jedním z předobrazů pověstí o vodníkovi, hrajícím na housle na vrbě u rybníka.

Sumec: Je pravděpodobné, že vedle žáby byl asi nejvěrnějším vzorem vodníka sumec. Sumec velký je největší českou rybou, která může dorůst i délky přes dva metry a její hlava zpola vynořená z vody vypadá obludně a děsivě a přitom vzdáleně připomíná hlavu lidskou.

Řasy: Vodní řasy snad lidem byly předobrazem vodníkových zelených vlasů. Když se plavci zamotala noha do řas, mohl mít nepříjemný pocit, že ho vodník stahuje pod hladinu.

Krajové formy a odrůdy:

Čechy: Vodník čili vodní muž aneb hastrman (z německého Wassermann), taktéž mužíček, krajově basrman, besrman, bestrman (Zlínsko), bestrmant (Vsetínsko), šosáč (Litovelsko), vosrmon (Ještědsko)
Lužice: wódny muž, nykus (z německého Nix), wódnik
Polsko: topielec, topiel Východní
Slované: vodjanoj, vodjanik, vodovik, bolotjanyk, očeretjanyk
Slovinci: vodeni, povodnji, muk, gestrin,
Balt: ančutka

Zajímavé je, že kromě nás znají vodníky také v Japonsku - říká se jim kappa. Velice rádi bydlí v řekách, jezerech a bažinách, nejraději však mají horské bystřiny hluboko v horách nebo řeky při ústí do moře. Jedí prý rádi ryby, mušle a ústřice, ale nade všechno milují okurky. Umí měnit podobu a pro lidi je setkání s nimi velmi nebezpečné.


Japonští vodníci Kappa: Jsou líčeni jako bytosti velmi malých postav, velikostí připomínajících asi 4-5letého chlapce. Jejich kůže je žlutozelená a po celém těle mají často srst podobnou liščí. Nos mají protáhlý, podobný psímu čenichu, a také tvarem úst připomínají psa. Na zádech i na břiše má většina krunýř podobný želvímu. Ruce i nohy jsou stejné jako u lidí, ale liší se v tom, že mají jen čtyři prsty, které jsou navíc zakončené dlouhými drápy. Na hlavě jim rostou červené nebo modročerné vlasy. Ale především je pro ně velmi typická mělká prohlubeň na vrcholku hlavy, která je hluboká asi tři centimetry. V ní mají kappové vodu, i když vyjdou ven na břeh, a právě ta jim dodává velkou sílu. Jakmile jim voda z této prohlubně zmizí, jsou bezmocní. V některých příbězích je proto lidé přemohli i tak, že je zdvořile podle japonského způsobu pozdravili hlubokou úklonou. Když kappa pozdrav opětoval, vytekla mu voda z jamky a byl ztracen.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama