Informace a novinky / Moje nabízené služby / Kde pomáhám / Kontakt /

Poselství Transylvánského grálu

29. října 2015 v 22:03 | Petr Štěpán |  Kniha Nosferatu
Mám rád staré věci. Jsem uţ prostě takový. Zatímco většina lidí zboţňuje prosluněný den, já miluji procházky za svitu měsíce, chlad noci, hlasy co přináší déšť a jeho bubnování na okenní skla. Temnou romantiku soumraku a sklíčenost podzimu. Zatímco ostatní lidé sedávají na lavičkách v parcích a na pláţích, mě byste našli v aleji kříţů, mezi lavičkami vysekanými z mramoru nebo na ochozech starých gotických hradeb v uzavřenosti samoty a šedi strnulosti. S příchodem noci jsou všechny pocity nejsilnější a emoce se snadno pouštějí z okovů pro toho, kdo chce vnímat krásu temnoty. Mám rád příběhy ze kterých dýchá historie a záhrobí, ztracené vědění lidstva a odkazy mystických řádů. Ságy a eposy krvavých dějin v mučivé pravdivosti zoufalé existence člověčího druhu. Příběhy, které otvírají pomyslné dveře z onoho světa. Znám jich na stovky. Všechny mají společné to, ţe jsou skutečné. Skutečné tak velice, aţ je děsivé je poslouchat či vyprávět, a člověk při nich přestává dýchat jako v němém dotyku hrůzy. Některé, změněny v legendy, jsou vyprávěny po generace. Jiné si uchovaly svoji tvář v desítkách uměleckých děl nebo ve vědomí vybraných jedinců. Zboţňuji hudbu, skrze kterou ke mně vše promlouvá. Hudbu, jíţ mohu i já vyjadřovat hlas a pocity svého srdce. Hudbu, která má ve své moci sdělit i nesdělitelné, a vytváří tak mocnou komunikaci mezi lidmi navzájem. Hudba můţe cestovat i napříč dějinami a vystavět mosty přes údolí času. Důkazem toho je hudba starých mistrů, zvuk varhanních píšťal naplňující chrámové prostory. Miluji záhrobní mše a requiem. Mám také velkou knihovnu plnou starých knih a ty jsou plné těch hrůzných příběhů. Některé jsou dokonce prastaré. Moţná staré tisíce let a ruka, která je psala, nebyla vţdy rukou člověka. Všechny nesou znamení o svědectví věčného boje mezi tím, co lidé nazývají - Dobro a Zlo, a o tragickém selhání lidské existence. Skoro kaţdou noc v nich čítávám a proţívám tu podmanivou rozkoš hrůzy, která z těch příběhů dýchá a unáší člověka na cesty časem. Do jeho fantazie maluje ty nejneuvěřitelnější obrazy za zvuku hudby stejně plačtivé a temné jako hřbitovní hlína. Ale co je staré, nemusí být mrtvé. Vţdyť i mrtví se někdy vracejí tak, ţe je nikdo nečekal, protoţe v pekle nebylo místo. Nebo skončili v prostoru mezi nebem a peklem, mezi ţivotem a smrtí. Onen svět má svoje zákony, tak jako vše co bylo stvořeno, to jenom člověk jich spoustu nemůţe pochopit. Přebohatá je astrální říše, světy a země za hranicemi pro člověka nepoznaného. Místa, kde je mýtus a legenda zákonem, a chcete-li, pověra vědou.





Co tedy znamená nemoţnost? Člověk je důkazem Boha! Od něj vychází vše ostatní

Tato slova píšu v hlubokém chladném sklepení, mé nejoblíbenější části starobylého domu se starým nábytkem a těţkými závěsy na oknech. Mám rád samotu a klid, které tak vyhovují mým myšlenkám a mému cestování v čase. Na základě obou pak utkávám jemné pavučiny, z nichţ povstane má hudba i verše. Vidiny vlastních tvořivých momentů, ze kterých se jako v alchymistických křivulích zrodí můj odkaz, mé srdce, má myšlenka, to co chci vyjádřit. Svět je bolest, nepřehledné slzavé údolí, a vše co vzniká a co se vrývá do jeho kulis, přichází skrze bolest. Čím je dané to zvláštní vědomí, ten stav, ţe umělecká díla a odkazy reálných kvalit se rodí pouze v bolestech, stresech a stavech, kdy člověk - tvůrce - trpí? Jeho emoce jsou ruce, které znovu otvírají tu bránu, ze které jsme kdysi přišli. Snad je to tím, ţe rovnováha, vyrovnanost, a tím i průměrnost není prostě schopna plození. Neviditelný dotyk Satanovy ruky, který vychyluje jazýčky na vahách. Mysl se jinak ukonejší v jakési rovnováze, kdy klady a zápory jsou vyrovnané. V ţivotě nastane bezvětří, kaţdodenně se opakující šeď a člověk usíná. Pravý umělec toto vědomí ale vytuší a většinou hnán jakousi vnitřní silou pozbude této rovnováhy skokem do další propasti nejistého dopadu. Aby duše mohla začít tvořit tak podvědomě, aniţ by si to plně uvědomoval, vyhledává toto citové utrpení. A duše trpí, ale tvoří, a bohové skrze umělce promlouvají. Na svět tak přicházejí díla, která mají být stvořena, o nichţ bylo jiţ dávno rozhodnuto a čekalo se na situaci tvůrčího zrození. Vzniká umění "pravé umění", nesoucí odkaz, který byl zrozen v prasklinách srdce, citovém štěstí či utrpení. Připomíná tak zrození, jako kdyţ na svět přichází dítě. A přivítá je svět. Svět - jako ničící vulkán bez soucitu ke všemu, co ničí ve svém smrtelném objetí. Emoce zrozené v bahně lidských hříchů předávaných po staletí v kletbě generací. Svět sametově černý jak nejhlubší místo pekla, jak roucho na katafalk. Zahalený smutkem své beztvarosti v bezvýznamných problémech lidské nevědomosti. Svět bez vládce, stádo bez vůdce. Svět ničící sám sebe. Unavený voláním do oken nebe… Svět nevyslyšený, předurčený k zániku a strnulosti, svět svrţený jako jitřní hvězda.


Svět banální bezesný bezvýchodný strnulý prokletý bezvýznamný nevědomý beznadějný…

A kdesi uvnitř v jeho útrobách je slabě slyšet píseň, píseň o konci a zániku. Je to zvuk tak tichý, jako řez ţiletky masem. Přišel jsem, abych ten chorál zesílil, protoţe problémem dnešní doby je, ţe lidé zavraţdili tajemno a svrhli nadpřirozeno. Pohřbili neznámé a znesvětili nedotknutelné. Srovnali se zemí pradávná posvátná místa a pohřebiště, a na nich vystavěli sídliště z betonu a ţeleza. Doba temna a věk ţeleza tak slaví svůj triumf. Do panelů zazdili démony a duše zemřelých. Zničili jejich klid a rozjímání a vyvolali jejich hněv. Všechno ve víru civilizace rozemleli v obrovském mlýnku na ...


ateismus rozum čísla vědu realismus…



Aby tak vyhlásili člověka za největší a nejdokonalejší bytost ve vesmíru. Jak směšné a jak ubohé. A jak málo k tomu stačilo. Kam se ztratila všechna pokora a moudrost, jíţ lidstvo nabylo po staletích svého vývoje? Zrcadlí se tak úpadek? Degenerace druhu? Hřbitovy jsme proměnili v parky. Bojíme se připustit existenci vlastní smrti. Z dnešního osvíceného světa se vytratila touha po pochopení skutečných tajemství a po věcech, leţících v tmavé šedi za hranicemi viditelného. Se zatrpklým úsměvem sleduji z povzdálí počínání tohoto světa a sem dolů do sklepení starého domu chodím rozjímat a tvořit. Chodím sem často, ale nikdy ne v poslední den sedmého měsíce, kdy se zde zjevují duchové původních majitelů. Sdělím Vám své svědectví o tom, co se stalo nebo se můţe stát, a svědectví o těch, kteří tu byli, jsou a nebo přijdou po nás. Nabídnu Vám cestu nejistého návratu a budu Vaším průvodcem na cestě temnotou a astrální říší, pod září temných hvězd a neznámou oblohou. Neboť existuje cosi, co svou podstatou stojí mimo oba světy. Svět hmoty i svět ducha. A tak začíná se psát kniha Nosferatu - vampírská bible a dějiny upírů, svědectví příběhů o darech temnoty a nočního nebe. Nikdy se neohlíţejte za sebe! Budu stále s Vámi, i kdyţ mě nebudete vidět. Nestrachujte se ţe zabloudíte - já se vyznám v temnotách. Otočte list…

Nosferatu přináší své evangelium.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ramondakerie ramondakerie | Web | 31. října 2015 v 0:12 | Reagovat

Píšeš fakt super a o zajímavých věcech.

2 Dariya Iczkova Dariya Iczkova | Web | 30. června 2016 v 22:42 | Reagovat

děkuji

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama